Leoš Kubeš - 1. část rozhovoru s velkou osobností strongman scény

 

Na www.smartlabs.cz naleznete v drtivé většině rozhovory se sportovci. Z nich pak znovu většina stále ještě aktivně závodí na nejvyšší možné úrovni. Dnešní rozhovor je povídáním s člověkem, kterého zná každý opravdový fanoušek strongman sportu. Nejedná se však o závodníka. Je jím totiž moderátor strongman závodů Leoš Kubeš. Jedna z největších, ne-li ta největší, osobnost tohoto sportu, který každým rokem získává větší a větší popularitu. Fanoušků přibývá, roste základna závodníků, zájem médií se prohlubuje a kluků si všímají také sponzoři. Leoš Kubeš se pohybuje v zákulisí, ale i popředí, strongman scény přes dekádu a svým konáním posunul a neustále posouvá sport dopředu. Rozhovor s Leošem jsem plánoval dlouhé roky. Vždy jsem věděl, že takový rozhovor musí být osobně, protože kouzlo Leoše je v jeho hlasu potažmo jeho slovech. Poslední dva roky jsem hledal ten správný moment, kdy Leoše oslovit. Ten moment přišel poslední měsíc. Těsně před začátkem velice důležité sezóny mohu rozhovor využít nejen k tomu, abych Leoše představil do hloubky úplně každému. Třeba i těm, kteří se s ním dobře znají. Věřím, že v rozhovoru se o Leošovi dozví něco nového úplně každý. Kromě představení Leoše je následující dvoudílné interview vynikajícím lákadlem na začátek sezóny, která pro nás v ČR opravdu začne 12. května závodem v Aši. Jsem moc rád za každého čtenáře, který zavítá na www.smartlabs.cz a začte se do tohoto rozhovoru. Doufám, že se vám bude líbit. První část 90-minutového rozhovoru s Leošem Kubešem je tady!

 

 

Leoši, na začátek tě chci poprosit o kratší představení.

Dobrý den, ahoj. Jmenuji se Leoš Kubeš a pocházím z Golčova Jeníkova. Je mi 31 roků a poslední dva roky pracuji jako učitel odborného výcviku na Obchodní akademii a Hotelové škole v Havlíčkově Brodě. Můj život je od 15 let spojen s gastronomií, kde jsem pracoval jako barman, číšník a posledních 8 let v Čáslavi jako barista. Pak přišla tahle pracovní nabídka, která se neodmítá. Dodělal jsem si pedagogické minimum a šel jsem dělat učitele odborného výcviku. Připravuji děti na učilišti k praktickým zkouškám, aby obstáli v profesním životě číšníka a obshluhujícího.

 

 

Jak se pedagog dostane k činkám, těžkým vahám a potažmo také ke sportu, jakým jsou strongmani? Jaká je v tomto směru tvá historie?

Ten příběh začal už u malého kluka, protože pocházím ze sportovní rodiny. Otec dělal aktivně do 40 let atletiku, běhal pod Boleslavskou Škodovkou. Potkával se na tréninku například s Honzou Železným, který byl prý hrozně neposlušný sportovec a trenér ho věčně naháněl s cigaretou za plotem. Otec vedl k atletice mé dva starší bratry – Karla a Petra. Ti jsou o 5 a o 6 let starší, než já. Oba to v atletice dotáhli na dorostenecké úrovni na republikové šampionáty. V kraji byli nejlepší. Na republikovém mistrovství dorostenců byl Petr třetí a Karel vicemistr, myslím. Já jsem se kolem toho sportu motal, protože kluci pořád jezdili po závodech. Bratři byli v tréninkové skupině Jarmily Kratochvílové, tu netřeba představovat. Závodili za čáslavský oddíl. Jarmila je jinak také rodačka z Golčova Jeníkova (dále GJ). Je to nesmírně skromný a člověk, často ji potkávám v GJ, když si jde nakoupit. Je to úžasný člověk. Takhle bych si představoval vrcholového sportovce. Tím jsem odbočil od toho mého sportu.

Já jsem se nějakým způsobem věnoval také atletice, spíše tedy rekreačnímu běhání. Otec běhal maratony, měl jich za sebou tuším 18 do svých 40 let. Bratři v té době trénovali sami a já trénoval rekreačně s otcem. Dvakrát – třikrát týdně jsme si dali 5-8km. Pak jsem se dostával do puberty, bylo mi asi okolo 14 let, a otec už mi nestíhal. (Smích)

Uregeneroval jsem všechno, mohl jsem běhat jako blázen. Bavilo mě to a běháním jsem si odpočinul, domů jsem se vracel plný energie a elánu. Pak přišla ta doba, kdy se rozhoduješ nad tím, jestli chceš cvičit, jestli chceš mít velký svaly. Do GJ v té době přišel kamarád Tomáš s kolegou, u kterého jsem časem pracoval. Otevřeli si diskotéku a Tomáš tam dělal ochranku. Byl rok asi 2000. My jsme na to strašně koukali, neskutečný člověk, měl asi 120 kilo svaloviny. Tak jsme začali taky cvičit. V sokolovně byla hrozná posilovna, všechno rezatý, zima, ale nějakým způsobem jsem začal cvičit. Otec v té době končil s běháním a řekl, že bude chodit s námi. Celý život měl atletickou průpravu, motal se kolem sportu, a protože my všichni cvičili prsa, ruce a ramena, tak věděl, jak se na lopatu sedá. Cvičili jsme spolu a on během nějakých 4 let dokázal dělat série s 210kg na dřepu. To bylo v jeho letech vážně něco. Já jsem jako 14-letý, možná 15-letý, zvládal v sériích 130kg na dřepy a to jsem vážil nějakých 63-65kg. Takhle jsem se k tomu tedy dostal.

Telefony v téhle době ještě moc nebyly a někdo říkal, že: “V Čáslavi je tenhle obrovský policajt. A teď na benzínce nosil auto.” Já si říkal, co je to za blbost. Pak se ke mě dostala informace o tom, že je v Čáslavi závod siláků, kteří bývají na Eurosportu. Tak jsme se jeli podívat, tehdy ještě na pěší zóně. To byl první závod strongmanů, jaký jsem viděl. Bylo to asi v roce 2001. Tam jsem poprvé viděl závod strongmanů naživo. Přenášeli se pivní sudy, obracela pneumatika, nosily se železný kufry, který mi přišly neskutečný, protože měli 125kg. Nechápal jsem, jak s tím můžou ti chlapi chodit, vždyť to není normální. Tahal se kamion! A chlapi měli 120-130kg. Byli obrovští. To snad nebylo vůbec možný. Po tomhle závodě jsem začal strongmany sledovat na internetu. Ve škole jsme se na internet dostali na výpočetní technice. Já jsem scháněl informace o strongmanech. Tak nějak šel čas a já to dění v této době sledoval hlavně na internetu. Poté někdy těsně před maturitou jsem se jel podívat na závody do Čáslavi a dal jsem se do řeči s Pavlem Chámou. Ten Jirkovi (Žaloudkovi) pomáhal na závodech. Říkal mi: “Měl bych možnost udělat závody amatérů, ale musím na to sehnat 20 tisíc.” Tak nějak jsme to zamluvili a já jsem si říkal, že 20 tisíc, co to je. Sehnal jsem kontakt na Pavla Chámu, zajel za ním, řekl jsem mu, že teď maturuju, ale až to budu mít za sebou, tak o tom dáme řeč, protože těch 20 tisíc bych na to možná sehnat dokázal. Takhle to nějak všechno začalo. A teď je to už 11 let, co v GJ pořádáme závody.

 

Jakým způsobem se vyvíjela tvá osobní vášeň pro strongmany a sílu? Jaké jsi měl ambice ty sám?

Tenkrát jsem žádné ambice neměl. Chtěl jsem být velkej a silnej. Asi za to může i moje výška 165cm – napoleonský syndrom.(Smích) Když už ne vysokej, tak aspoň mohutnej a robustnej. Zlom přišel v roce 2002 v září, kdy jsem nastoupil do školy, na střední, na učiliště. Pak jsem si dodělal nástavbu, abych měl maturitu na hotelovce. V září 2002 jsem měl těžkou autonehodu. Následkem byla přeražená stehenní kost, kterou mi museli nastavovat. Oboustranně pohmožděné plíce. Natřikrát přeražená čelist. Dvakrát mě museli nahazovat a 14 dní jsem byl v umělém spánku. Doktoři tenkrát řekli rodičům, že to jsou zranění neslučitelná se životem.

Z nějakých 72kg jsem shodil v nemocnici na 49kg, protože jsem měl zdrátovanou čelist. Nemohl jsem jíst. Byl jsem v hrozném stavu. Rekonvalescence trvala rok a půl. Začal jsem nějakým způsobem cvičit, všechno mě bolelo, ale postupně jsem to rozchodil. Ta zranění si však člověk nese sebou celým životem. Tenhle sport se s tím nedá dělat. Strongmani vyžadují takovou zátěž těla, pro kterou musíš být zdravý. Ta poškození, která jsem měl, si nesu dodnes nějakým způsobem. Bylo mi dopředu jasné, že držet krok s těmi amatérskými strongmany nemůžu. I tak se mi povedlo připravit se na závody. Rok jsem na to dřel, jezdil trénovat do Vodrant v Čáslavi, dařilo se mi držet imunitní systém, se kterým jsem jinak mívával problém. 3 měsíce jsem se posouval nahoru, sílil, nabíral, dynamika rostla a najednou měsíc chřipka. To se mi stalo několikrát a já potom musel začínat skoro od znova. Ale to se na nic nevymlouvám. Vždy říkám, že jsou buď výsledky, nebo výmluvy. Říkám, jak to je. Ptal ses mě a já na to odpovídám. Jeden rok to ale přeci jen vyšlo. V roce 2011, když byl Pepa Mazač ještě amatér, tak jsem si zazávodil. Bylo to u nás v Golčáku. Michal Tichý byl předemnou jen o pár bodů, ale to jen kvůli tomu, že se zranil a závod nedokončil. Já skončil poslední. U první, nebo druhé, disciplíny jsem si utrhl mozoly na rukách. Mám malé dlaně a na úchop na kufry to není moc dobré. A pak už v těch rukách nic udržet nešlo. Byl to pro mě jeden z nejúžasnějších životních momentů.

 

 

 

Leoši, jak často si vzpomeneš na tu autonehodu, která tolik ovlivnila tvůj život?

Je to věc, která semnou jde už těch skoro 15 let. Několikrát do měsíce to asi bude. Kolem toho místa jezdím dnes a denně. Tohle asi není ten správný popis, ale je to nejspíš dobrá zkušenost do života. Takový moment vám úplně změní život a hodnoty, jak je vnímáte. Na život celkově se díváte úplně jinak. Já proto žiju takový život, jaký žiju. Dělám si co chci, co uznám za vhodné, zkrátka žiju.

 

Jdem zase o téma dále. Maximálky. Oblíbená otázka čtenářů. U tebe to není tak důležitá otázka, protože nejsi aktivní strongman. Ale mě to zajímá. Dokážeš mi říct své nejlepší výkony?

Závratný věci to nejsou. To, co kluci tlačí na ramena, s tím jsem já dřepoval. Na dřepu jsem zvládl 2x210kg. Mrtvý tah také 2x210. Bench press asi 3x140kg, ten jsem takový neměl. Zase jsem ale vydržel dlouho pod vodou. (Smích)

 

 

Jak se ti kouká na to, kam se posunuli strongmani oproti době, kdy ses o ně ty začínal zajímat? Když jsi se zúčastnil závodu přímo ty.

Je to jiný. Je to 7 let, co jsem si odjel ten závod. Tenkrát to bylo o fajn partě lidí. A tím neříkám, že by ta parta nyní nebyla, ale teď kluci pochopili, že současně musí jet na sebe. Už to není taková legrace, jako to bývala tehdy v amatérech. Já jsem se v té době jako moderátor ještě na všechny závody nedostával, ale byli tam Michal Tichý, Pavel Zadražil, Honza Pluháček, František Bauer, Tomáš Vicherek ze Žďáru, Zdeněk Pilc z Trutnova… těch lidí bylo plno, byla to velká zábava. Z této doby mám tolik příhod a zážitků. To byla jedna veliká story. Je to nepopsatelný, co jsme zažili. Pamatuju si na Zdendu Pilce na závodě v Teplicích. Při schodech síly na něj letělo to 220kg závaží, on se odrazil na posledním schodě a spadlo mu to jen kousek od nohou. Peca, Petr Mrkvica, když si v Teplicích urval na 650kg gumě biceps. Já od toho stál 3 metry a viděl tu grimasu. On zvedl ruku a my viděli urvanej biceps. To je 11 let českých strongman soutěží, člověk si toho za tu pamatuje plno.

 

Jak hodnotíš to, kam se posunuli strongmani výkonnostně? Zmiňoval jsi 125kg kufry. S tím dnes chodí každý, kdo třeba jen pomýšlí na to, že si tenhle sport vyzkouší.

To je diamentrálně jiný. Tentkrát tu úroveň diktoval Honza Šalata. Ty závody v Teplicích, to bylo něco. Na to si plno lidí netrouflo. I zahraniční závodníci přislíbili účast, aby pak zjistili, co tam je za váhy a vycouvali z toho. Honza už tenkrát v roce 2012 dal na závody 165kg axel, to se v té době chodilo normálně na Arnoldu. Dáme to tam, chceme být světoví. Musíme závodit s takovýma váhama, abychom se na tu úroveň dostali. Nebudeme tu běhat s 80kg kuframa a na nich mít napsáno 380. Tu taktovku v tomhle držel Honza a kluci věděli, že pokud chtějí do Teplic, tak se na to musí připravit. Já si pamatuju, že na amatérských závodech se chodilo se 110kg kufry na 20 metrů. Dnes máš na amatérských závodech 150kg. Ten sport je úplně jinde. Když dal Honza Šalata tenkrát 170kg kufry do Teplic, tak se všichni křižovali. Ale kluci s tím něco ušli, protože chtěli. Musíš to dělat s rozumem, ale taky počítat s tím, že riziko zranění tam je. Je to za hranicí lidských možností. Ty výkony se posunuly strašně daleko a kluci si to uvědomují. Začínají se o sebe starat, protahují se, chodí na masáže, wellness, do vířivky… nemůžou jen tupě zvedat, uvědomují si, že příprava musí být komplexní. A je moc dobře, že tomu tak je.

 

Kluci tímhle sportem žijí strašně moc. Každý den. Obětují tomu mnoho. Jak žiješ strongmany ty?

Můj život to ovlivňuje docela dost. V tom světě se pohybuju už 11 let a je to věc, kterou mám rád, rád ji dělám a ještě radši se okolo ní pohybuji. Přes tu zimu je to pro mě klidnější, ale začínáme z ostra v květnu v Aši. Rád se pohybuji okolo a jsem v kontaktu s lidmi, co ten sport dělají. Jsou to moji přátelé. Nějakým způsobem udržuji kontakt se všemi. Strongman sport je součástí života Leoše Kubeše a já jsem za to moc rád.

 

Od mala ses pohyboval okolo sportu, ale proč tě uchvátili právě strongmani?

V každém chlapovi je soutěživost. Už kluci na ulici chtěli vědět, kdo je nejsilnější a největší. Vždy jsem měl radši individuální sporty, než ty kolektivní. Když vidím hokejisty nebo fotbalisty, nemyslím úplně ty profi, ale spíš okres, a oni se chovají jako mistři světa, tak mě to mrzí. Pak tyhle lidi vidíš vypitý v hospodě, vedou řeči a hrají si na chytré. Já mám radši ty sporty, kde se musí každý spolehnout na sebe. Měl jsem spolužáka, dělá řecko-římský zápas, který se tím živí dodnes, je v reprezentaci a nedávno vyhrál hezký turnaj ve Finsku. Když to dobře dopadne, pojede na Olympiádu. Je skromný a nikdo by do něj neřekl, že je to vrcholový sportovec, nedává to najevo. Fotbalisti kopou okres a chovají se jako světoví šampioni. To mě na tom mrzí. U strongmanů vidíš, že ti kluci musí dřít sami na sebe. Je to velká dřina, hodně odříkání, musíš mít disciplínu a sport ti ovlivňuje celý život. Té sebedestrukci musí podřídit strašně moc. Partnerky je v tom moc podporují. To lidé vidí sami na závodech. Ta psychická podpora je v tomhle velice důležitá. A kluci v té pohodě být musí a pokud nejsou, tak to může být také o tom, že s tou přítelkyní mají třeba nějaké problémy apod. Na závod pak nastoupí bez psychické pohody a i když mají formu, tak se jim ten závod nepovede.

 

 

Jak moc tě, Leoši, zajímají ostatní sporty? Jak velký fanoušek sportu jsi?

Dříve jsem sledoval Ligu mistrů nebo hokejovou extraligu… teď se spíše občas podívám na MS, když na něm hrajeme. Není to tím, že bych si nevážil českého hokeje, to v žádném případě. Zaměřuju se třeba na Olympiádu, tam moc rád sleduji atletiku, těžkou atletiku. Koule, disk… Nedávno jsem sledoval šampionát ve vzpírání, běžel na Eurosportu. Baví mě sledovat i zápas a judo.

 

V tomhle jsme na tom vlastně úplně totožně. Je vidět, že fandové určitého typu mají hned několik společných oblíbených sportů.

Jojo, podívej se třeba na rugbisty. Ti mají krvavé šlincy, rozžvejkaný uši a schovávají se za spoluhráče, aby je rozhodčí nevyloučil a oni mohli hrát dál. Fotbalista o sebe zakopne a už se válí na zemi. Za tři minuty se zas směje a ani neví, že se mu něco stalo. Tak kde to jsme? Jak se to říká? Rugby je sport gentlemanů, který hrajou drsňáci? Baví mě teda spíš individuální sporty.

 

Zpátky ke strongmanům. Jak se ti líbí úroveň našich strongmanů ve srovnání se zbytkem světa a jejich šance živit se sportem?

Ta možnost živit se tím sportem není pouze o jejich výkonnosti. Jako v každém sportu je v tom hrozná politika. Za tenhle rozhovor mě třeba hodně lidí odsoudí, protože podle nich budu říkat nepravdy, nebo věci, které bych neměl zveřejňovat. Je to ale tak, jak říkám. Aby ses dostal na lepší závod, kde si tě může někdo všimnout, tak to trvá hrozně dlouho. Je tam komunita velice dobrých kvalitních strongmanů, která si tě mezi sebe nechce pustit. Co kdybys byl lepší, než oni? Například Champion’s League. Snad se pan Mostert nedozví, že to sem takhle říkám. Ti naši kluci, Top 5, je schopná s borci na Champion’s League držet krok. Když vidíš ty Čestmírovi výkony, tlakovou sílu Jirky Vytisky, úchop Pavla Zadražila a ostatní, tak vidíš, že na to mají. Neříkám, že budou všechno vyhrávat, ale myslím si, že můžou držet krok. Bohužel se nám nepodařilo s nimi změřit síly. Když se teď vrátím k tomu, jak začal Honza Šalata nastavovat tu laťku nahoru, tak kluci šli během 5 let hrozně vysoko. Proto jsou teď kluci u nás schopní na takových závodech zabojovat a ukázat svou výkonnost. Pak to vidíš na tom, když někdo přijede závodit k nám do ČR. Nemo Tasič na závodech řekne, že dnes to bylo ,,very hard´´, protože ty závody u nás jsou opravdu těžké. To samé když k nám do GJ přijel ukrainský šampión Kosťa Ilyin, tak očekával, že to bude spíše exhibiční závod, načež zjistil, jaké jsou váhy a jaká že ho to čeká konkurence. Z toho, co ho čekalo v Golčáku, se mu udělalo dost špatně. (Smích)

 

 

V Golčově Jeníkově se každým rokem snažíte s Pavlem Chámou nabídnout o něco víc, než tomu bylo v předchozím ročníku. Nabízíte našim závodníkům důležité srovnání s fantastickými strongmany ze zahraničí. Jak důležité je tohle srovnání?

Jednak je tam ta družba, kluci k nám jezdí rádi. Slováky zveme moc rádi, to samé Poláky. Nedaří se nám však kontaktovat rakouskou federaci, kterou má pod palcem Martin Wildauer. Pár telefonátů a mailů tam bylo, ale je ticho. Na druhé straně i přes naší snahu mlčí. Zkoušel jsem to přes Nema Tasiče a on mi řekl, že musím přes Wildauera, ten to má celé na starosti. Rakušani jezdí na závody k nám a já bych byl rád, kdyby tomu bylo i naopak a naši borci se dostali do Rakouska. Jak jsem psal výše, je v tom politika. Já jsem chtěl, aby náš 10. ročník v GJ vyhrál Čech, ale nakonec přijel Polák, kterého nikdo pořádně neznal a vypálil nám rybník. Polsko je v tomhle taková Mekka strongmanů. Zatímco my máme nějakých Top 5 borců, tak tam jich je na takové úrovni přes 40. Maciej Hirsz sem přijel tisíc kilometrů, nikdo o něm nic nevěděl, vyhrál to celý a jel zase domů.

 

 

 

Ti nejlepší borci u nás jdou postupně stále výš a výš. Jak se ti na to kouká, když vidíš, co na závodech dokáží Michal Tichý, Jirka Výtiska nebo Čestmír Šíma? Tihle borci nezávodí pravidelně ve světě tak, jak by asi sami chtěli, ale i tak mají motivací jít prudce nahoru.

(Zde můžu zmínit Facebook skupinu “STRONGMAN WORLD-RANKING & competition results”, jakýsi neoficiální světový žebříček strongmanů. Z 1530 borců je v něm Čestmír Šíma pro rok 2017 na 26. místě.)

Je to jasný. Třeba u Čestmíra víme, že ta jeho hrubá statická síla je neskutečná. V tomhle směru, a to uznají u nás všichni, nemá Čestmír v ČR konkurenci. Jasně, jsou tu také lehčí závody, které jsou spíš o dynamice a uběhat to. Čestmír je dobrý v tom, že vezme něco těžkýho a nepoloží to. Někdo jednou pronesl, že Čestmír bude vyhrávat běhavé disciplíny a každý se tomu smál. Ale ono je to tady. Ti kluci jsou sice schopní s tím nákladem utíkat, ale za tu cestu to třikrát položí. Česťa to vezme do ruk a ujde s tím celou vzdálenost bez položení. Jde pomalu, ale furt. Má takový úchop, že by rozmačkal hlavu slůněti. Ta úroveň českých strongmanů jde fakt nahoru. Facebook je v tomhle mocná věc. Já ho mám a vidím na něm výkony našich kluků z tréninku. V kontaktu jsem hodně s Pavlikem Zadražilem nebo Pepou Mazačem, potkávám se i s Jirkou Žaloudkem. Zrovna teď jsem telefonoval s Pavlem Chámou, řešili jsme něco ohledně poháru, protože se nám povedlo v zimě konečně nějak spojit dva subjekty a jít společnou cestou. ČSSS (Český svaz silových sportů) a ČNFS (Česká národní federace strongman) tak konečně budou spolupracovat. Jde to a dříve byla tím problémem chyba v komunikaci. Kluci spolu nechtěli najít společnou řeč a … no k tomu se dostaneme později.

 

Kde bys ty viděl českou strongman scénu rád za 5 let? Co je reálné? Televize? Velký sponzor? Je tu šance?

Šance je tu vždycky, jen není tak veliká. Díky tomu, že se teď snažíme to spojit, je větší. Někdo si zjistí, že oni jsou přece rozhádaní, jeden subjekt dělá to, druhý zase tamto a hádají se. U nás je velká chyba v tom, že to tady neřídí jeden člověk. Tak to má být ve všem. Má být pyramida a na jejím vrcholu jeden člověk, který má řídící funkci. Ten za sebou potřebuje mít dostatečný kapitál a schopnost schánět peníze. Takový člověk pak musí rozhodovat o všem, aby bylo jasno. Diktatura v tomhle hraje velkou roli. U nás závody pořádá závodník. Federace samozřejmě pomáhají, zařídí články, snaží se dostávat závodníky do zahraničí, teď za ČSSS Tomáš Lengal dokáže získávat peníze na podporu českých závodů, ale furt si myslím, že jsme na začátku. Pokud by ta situace byla lepší, byl bych moc rád. Je to ale běh na dlouhou trať. Každý musí přiložit ruku k dílu, každý musí něco dělat. Ale jsme na dobré cestě.

 

Mohou pro to něco udělat i fandové sportu?

Samozřejmě, že můžou. Mohou nám pomáhat jako například jeden fanoušek strongmanů z Havlíčkova Brodu, který začal objíždět všechny závody. Pan Roman Sýkora jezdí na všechny závody a já si ho nesmírně vážím. Vídával jsem ho na každých závodech a říkal si, to to sakra je? Ten je v Přelouči, v Kutný Hoře, v Jeníkově, pak ho potkáš v Sušici a říkáš si, co to je za člověka? Následně jsem ho potkal z Havlíčkově Brodě a divil jsem se, co tady dělá. Nakonec mě přes kamaráda kontaktoval a potkali jsme se ve fitku a dali se do řeči… Tenhle pán je aktivní, pomáhá mi shánět koruny na závod v GJ a jeho přehled, zájem o strongmany, to je něco fantastického. Posílá mi články ze světa strongmanů, abych nic nepřehlédl. On tím žije. Každý fanoušek pro to může něco dělat. Může nás sdílet, doporučit, mluvit o nás atd. Hlavní je, abychom všichni tahali za jeden provaz. Ten impuls tu je a uvidíme, jak to bude.

 

Jsme u toho, Leoši. Vážné téma. Důležité téma na české strongman scéně v posledních 2-3 letech. Lidé reprezentující dvě federace, svazy, na české půdě, mezi sebou neměli moc dobré vztahy. Tento, mohu říct asi i spor, mezi ČSSS a ČNFS, se postupně projevil i mezi závodníky a v jejich vztazích mezi sebou. Je tohle už za námi? Jaká je situace?

Nemyslím si, že by to bylo úplně za námi. Ten hlavní rozkol tam byl mezi Michalem Širůčkou a Frantou Brejchou. Někdo se přiklonil na stranu Michala, jiní zas na Frantovu stranu. Byla to velká chyba. Až teď v zimě se mi povedlo dostat oba dva k tomu, aby si promluvili. Michal s tím měl velký problém a já tomu rozumím, protože tam jde o soukromé věci. Franta ale chápal, že ty soukromé věci musí jít stranou a je potřeba si sednout k jednomu stolu. Mě poprosil Tomáš Lengal, abych jim v ČSSS pomohl. Já se vždy snažil být co nejvíc neutrální, nestranný jako moderátor. Vždy jsem si ke všemu řekl svoje, ale snažil jsem se o nestrannost. A Tomáš mě poprosil, abych do toho teď vstoupil. Asi měsíc jsem to oddaloval. Nechtělo se mi do toho, ale s Tomášem jsem se nakonec sešel. Řekl jsem okej, když o to tolik stojíte, tak já do toho půjdu, ale mám nějaké podmínky. Jednou z nich bylo to, že bude Michal ochoten sednout si s Frantou k jednomu stolu. Vymyslíme nějaké společné kroky, jinak dotoho nejdu. Michal samozřejmě také rozumněl situaci a šel do toho. Já jsem svolal schůzku někdy začátkem února. Kluci byli ochotní a přijeli zamnou do GJ, protože já měl v té době zablokovaná žebra, chytly mě záda a ještě týden před tím jsem ležel v nemocnici. Tím klukům děkuju, že přijeli každý z jiné štreky kvůli mě do Jeníkova. Společnou schůzku jsme měli od 1, ale já si dal od 11 rande s klukama z ČNFS, bratrama Motáňovými, Pavlem Chámou a Frantou Brejchnou. Klukům jsem vysvětlil, že jsem se vždy snažil být nestranný a jdu toho s tím, že cílem je najít společnou cestu. Neměl jsem zájem na tom, že do toho půjdu, oni mě vyfakují a nebudou se semnou bavit. V takové situaci bych do toho nešel. Šlo mi o uklidnění situace, protože všem jde o jednu a tu samou věc. Kluci s tím problém neměli a já mám teď na starosti komunikaci mezi ČSSS a ČNFS. S Pavlem Chámou teď začínáme řešit Golčův Jeníkov, takže je to vtipný, protože já teď budu ve výkonném výboru ČSSS a Pavel je místopředseda ČNFS. No a my spolu pořádáme závod strongmanů pod ČNFS. To je Kocourkov jak v Čechách.

 

Co se v zimě vyřešilo a co ještě ne?

Visela tu otázka o nejlepším Čechovi. Nejsilnějším Čechovi. Je to ten, kdo vyhrál pohár? A nebo ten, kdo vyhrál republiku v Brně? V tom poháru byly zařazeny závody, které se nemohly rovnat kvalitě a úrovni toho, jaké závody mají být v poháru. Závod v Kutné Hoře nemůžeš srovnávat se závodem v Aši. To nejde. V Aši byly prize money za první místo 15 tisíc a v Kutné Hoře 6 tisíc. Peníze sice nejsou na prvním místě, ale to závodění taky něco stojí a za tatranku nechce závodit nikdo. Domluvili jsme se, že do Českého poháru půjdou jen ty závody, které dodrží určité finanční limity. My se tím snažíme nás pořadatele přemluvit k tomu, aby zajistili závodníkům nějaké pěkné odměny. Třeba u nás v GJ se o to snažíme každým rokem, pro nás se nic nemění. Klukům přidáváme každý rok. V loňském roce jsme měli dokonce 17 závodníků, což je ještě nad limit, raději bych míň závodníků. Kluci ale mají o ty závody zájem a já za to jsem rád. Domluvila se tedy tahle věc, zvednou se prize money a musí se něco dodržet. Oba subjekty přispějí na konci sezóny při vyhlášení stejnou sumou. Na základě toho se rozdělí odměny pro Top 3, nebo toho prvního, v poháru. Tohle stále ještě řešíme.

Rozhodující bude tahle sezóna, aby vyšlo vše, na čem jsme se domluvili. Snad se nenajde nikdo, kdo by to chtěl zhatit. Je lepší vzít si menší sousto a postupně budovat vzájemnou komunikací, respektem a setkáváním se na závodech. Uvidíme, co z toho bude za pár let.

 

 

 

Jak to bude mezi klukama? I tam byly nějaké spory, nedostatečná komunikace… Bude Jirka Vytiska v Aši? Ukáže se Čestmír v Sušici? Pojedou ti nejlepší závodit do Kutné Hory po loňském fiasku?

Jirka v Aši nebude, má domluvený závod v Anglii. Nevyšel mu plán výjezdu na březnový Arnold Classic, a tak si domluvil jiný závod v zahraničí už dopředu. Jirkovi budeme držet palce, 12. května reprezentuje v Anglii.

Jestli bude Čestmír v Sušici, to nevím. To už je na klukách. Česťa tam taky může mít jiný závod. Mezi klukama tam je jistý vzájemný hec, protože, jak jsem řekl, tenhle sport dělají osobnosti. Kluci si nepřejí nic špatnýho, na závodech se můžou bavit, ale tady jede každý sám na sebe. Nemyslím si ale, že by mezi nimi byla nějaká nevraživost. Uvidíme, necháme se překvapit..

Co se týče Kutné Hory, ta je pro mě passé. Závody v Kutné Hoře pořádal Pavel Zadražilů, první roky to dělal společně s Pavlem Chámou. Pro mě je kutnohorským strongmanem Pavel Zadražil. Ty závody byly vždy pod jeho taktovkou. To, co Jirka Dejmal udělal, myslím, není úplně dobrý. To se nedělá. Pro mě jsou tím pádem závody v Kutné Hoře minulostí. Já jsem sice řekl, že pojedu moderovat na každé závody, na které mě pozvou, ale Jirkovi jsem to loni odmítl. Omluvil jsem se mu, ale to, co udělal, se mi nelíbilo, nedělá se to. To samé pak, že někdo založil na facebooku profil Strongman Čáslav. Strongman Čáslav je pro mě Jirka Žaloudek, tam není o čem. Vždyť Jirka bude za chvilku závodit 20. sezónu. Já nevím přesně, kdo to byl, a doufám, že se kluků nijak nedotknu, ale kluci, co byli dvakrát na soutěži mají profil Strongman Čáslav? Tomu opravdu nerozumím. Ale tak každej jsme nějakej.

 

Zmiňuješ Jirku Žaloudka. Je to právě on, kdo z českých strongmanů ovlivnil tvůj zájem o tento sport nejvíc?

Samozřejmě, že to byl Jirka Žaloudek. To byla ikona. Když k nám přijel do GJ, tak jsem zíral, co to je za člověka. Teď když se mezi klukama pohybuju, tak mi to tolik nepřijde, ale tenkrát to bylo něco neuvěřitelnýho. Takže určitě Jirka. V tomhle sportu je u nás plno moc fajn kluků a já jsem rád, že to tak je. Asi víš, že jsem jednu dobu odmítal Jirku Tkadlčíka. Ale i to se změnilo. Loni jsem vzal telefon, protože už jsem měl dost těch rozkolů a hádek u nás. Řekl jsem si, že pokud chci nějakou změnu, tak musím začít u sebe. Jirkovi jsem zavolal, mluvili jsme spolu dlouho, dost si toho vyříkali a Jirka nakonec přijel do GJ a zazávodil si u nás. Já ho respektuju. Dělá to jinak, dělá to po svém… Lidé o něm říkají, že to je nejznámější český strongman. Je to prostě nejlepší strongman do 105kg a jeden z nejlepších na světě v této kategorii. Těch strongmanů tu máme lepších hned několik. V té jeho kategorii je ale perfektní, jeho výkony výsledky jsou neskutečný. 370kg na mrtvolu? To mu upřít nejde. Ale zároveň je potřeba všechno nazývat pravými jmény. Arnolda vyhrál, ale šlo o Arnold amateur strongman U105kg, závod strongmanů do 105kg. Tam je potřeba zmínit tu váhu. Tam Jirka tu konkurenci nemá, je dobrej a já doufám, že mu to tak půjde I nadále, jako všem ostatním..

 

 

           

Jak ty sám sleduješ tyhle váhovky ve strongmanech, závody do 90kg nebo do 105kg?

Ne ne, tohle jde úplně mimo mě. Nechci ty kluky nijak hanit, ale myslím si, že tohle je jedině pro ty začínající, kteří se chtějí připravit na nějaké další závody. Opravdový strongman je pro mě velký člověk. Nalijme si čistého vína. Pokud na to tu genetiku nemáš, tak tam nemáš co dělat. Tak je to ve všech sportech a strongman není vyjímkou. Tak to je.

 

KONEC 1. části rozhovoru. 2. část bude zveřejněna začátkem příštího týdne.

 

Poděkování za foto patří ČSSS

 

Leoše můžete sledovat na jeho FACEBOOKu a potkat ho na téměř všech strongman závodech v ČR.

 

Vypracoval: Honza Kavalír