Richard Tkáč - rozhovor s předním slovenským reprezentantem ve vzpírání

Ríšo, za začátek rozhovoru bych tě poprosil o kratší představení pro naše čtenáře.

24. května mi bylo 33. Už 23. rok se věnuji vzpírání, tudíž přes 2/3 mého života. Žiji v Košicích a závodím za Bánskou Bystricu, kde je můj oddíl. Extraligu zdvihám za Dolný Kubín už asi 4 nebo 5 let, kde hostuji. Má kariéra se blíží do finále, ale pořád před sebou ještě pár roků mám.

 

Jak je možné, že tě vzpírání začalo bavit tak moc, že se mu nyní věnuješ 23. rokem? 

Začínal jsem spolu se spolužáky ze školy, když mi bylo nějakých 10 let. Jako jediný jsem z této party zůstál právě já. Následovalo sportovní gymnázium, kde jsem byl 8 let. Poté začaly přicházet i ty větší úspěchy, jako například medaile z juniorských ME. Vzpírání mě v tomto období neopustilo. Po gymnáziu jsem šel na vysokou školu, kterou jsem studoval externě - právě kvůli sportu. Těsně před koncem školy jsem se dostal na Duklu, tehdy ještě do Trenčína. V tom momentě jsem se stal profesionálním sportovcem a u sportu zůstal. Pokud bych se na Duklu nedostal, tak jsem zvažoval, že s tímto sportem skončím. 

 

 

Jak u vás na Slovensku probíhá výběr reprezentace vzpěračů? 

U nás je to především o tom počtu, je nás celkem 6 seniorů, protože Petr Poláček přešel z juniorů. Nemáme si ale pořádně z čeho vybírat. Ta členská základna moc neroste, lidí je méně a méně. Pamatuji, jak byla před 20 lety plná tělocvična a když to mám porovnat se stavem dnes, tak je to úplně něco jiného. Náš svaz si opravdu nemá z čeho vybírat, a proto je nás právě 6. Není to na takové úrovni, jako v některých sousedních státech, jako například v Polsku, kde mají ten výběr opravdu veliký a do repreztentace se tlačí mnoho nových lidí. Myslím, že v Čechách na tom jste velmi podobně, jako my. Není problém dostat se do reprezentace, těžké je dostat se na ten vyšší level. 

 

Jako profesionální sportovec jsi zaměstnán státem. Jaké jsou tvé povinnosti a jaké to má výhody?

Povinností je dodržovat životosprávu, vystupovat jako sportovec,nedělat zlé jméno svému klubu a vystupovat na veřejnosti v rámci fair-play a reprezentativně. Musíme trénovat, poslouchat trenéra a najít postup, při kterém je každý víceméně spokojený. Za to jsem jako profesionální sportovec placený. Jsem také profesionální voják, protože jsem právě v Dukle. V rámci armády však povinnosti nemám. 

 

V ČR mají naši vzpěrači své tréninkové centrum na Olympu, pod ministerstvem vnitra, kde mají halu na vzpírání. Jak je tomu u vás?

U nás je to podobné, jen máme jinak sporty. V Praze je Dukla i Olymp. My máme jen tu Duklu a pak v Bratislavě jsou policajti. Máme to jinak rozdělené. Jediný sport, který je v obou městech, je divoká voda. Dukla má u nás větší sportovní záběr. 

 

S jakými závodníky soupěříš na slovenských soutěžích? Mají i oni ambice stát se reprezentantem, potažmo profesionálním sportovcem? Nebo je pro ně vzpírání spíše jen hobby?

Minimálně ti mladí, co už v reprezentaci jsou, jako například Sebastián Cabala, Nikola Seničová nebo Tomáš Romaňák mají určitě cíl dostat se do reprezentace a do našeho střediska. Jsou stále mladí a nějaký čas jim to ještě potrvá. Například tady na závodech je reprezentace, možná 15 lidí - víc ne, a potom tu jsou hobbíci, kteří v rámci svého volného času absolvují závod ligy. Někteří z nich jsou bývalí reprezentanti, nebo funkcionáři klubů. 

 

Jako profesionální sportovec - vzpěrač - máš asi povinnost závodit na ME a MS, pokud ti to zdraví dovolí. Jak vysoko na pomyslném žebříčku soutěží je pro tebe liga družstev?

Pokud jsou závody ligy před ME a MS, tak je to pro nás dobrý testovací trénink. Pokud je to jako teď a ty závody máme třeba měsíc po vrcholu, tak jde i výkonnost dolů. Určitě bychom uvítali, kdyby tyto závody přišly před vrcholem, to znamená před ME a MS. Týká se to většinou jen jednoho kola. První před bývá, ale to druhé bývá až po. Poslední kolo bývá buď těsně před, nebo těsně po, to se ještě dá. Výhodou těchto ligových soutěží je možnost potkat se s lidmi, které jsme dlouho neviděli, protože už třeba nereprezentují a mají tuto část kariéry za sebou. Samozřejmě jde i o lidi, se kterými jsme vyrůstali, ale do repre se nedostali ať už z výkonnostních důvodů, nebo jednoduše kvůli tomu, že takové ambice neměli a šli za jinou prací. 

 

Kolik závodů dokážeš za rok zvládnout a kolik z nich jdeš opravdu do maxima?

Když jsem byl dorostenec, tak jsem zvládal i 12 až 14 závodů za rok. Bylo víc možností. Teď mezi seniory každým rokem ME a MS. Tam ale také zálěží na tom, jestli na to má svaz finance. Pokud je kvalifikace na Olympiádu, tak tam nejde celá sestava. K tomu česká a slovenská liga. Celkem asi 8 závodů za rok.

Do maxima jdu téměř vždy. Pokud ale vím, že byl druhý pokus na doraz, tak ten třetí nejdu. S vědomím, že to nedám, bych do pokusu nešel. Nechci tím riskovat zranění. V loni na české lize tomu tak bylo. Druhý nadhoz byl těžký a já věděl, že ten třetí už by byl nad moje schopnosti. 

 

 

Loňské MS a letošní ME od sebe dělilo asi jen 3 a půl měsíce. To je krátká doba pro regeneraci a následnou přípravu. Jak tohle zvládají vzpěrači na vrcholové úrovni?

Já na loňském MS nebyl, takže pro mě ten přechod těžký nebyl. Jako tým jsme ale přípravu začali koncem listopadu. Karol Samko na MS byl a akorát když se vrátil, tak my jsme začínali přípravu. Měl 2-3 týdny volno, potřeboval ho. Začal pak až v lednu. Ta kondiční příprava mu tam chyběla, ale nebyla to nějak moc dlouhá pauza, aby z toho vypadl. Příprava je ale v takovém případě určitě do míry poznamenaná krátkým odpočinkem. My jsme na to volno po soutěži zvyklí. Po volnu se začíná kondiční přípravou a ta když se vynechá, tak pak chybí. 

 

Jak těžké je pro tebe zlepšovat se po 23 letech tréninku? Dokážeš se ještě zlepšovat?

Teď už ty maximálky posouvat moc nedokážu. Můj absolutní vrchol byl asi 4 roky zpátky. V silových disciplínách to nahoru už nejde. U technických disciplín se dokážu dostat asi 5kg pod osobáky. Tím, že mám tolik zkušeností, tak nemusím tolik hrotit tu sílu. Jasně, musím ji dostat na nějakou úroveň, ale není to priorita. Dříve jsem měl síly přebytek a musel jsem dohánět techniku. Teď mi zdravotní stav nedovolí posouvat tu sílu tam, kde bych ji třeba chtěl. Technika musí hrát prim. 

 

Dokážeš mi vyjmenovat své maximálky. 

Trh - 160kg

Nadhoz - 191kg. 

Dřep v předu - 215kg.

Dřep - 235kg.

Mrtvý tah trhový - 225kg.

Mrtvý tah nadhozový - 240kg. 

Tlak ve stoje - 95kg.

Trh z boxů - 170kg.

 

Kontroverzní téma - crossfit. Ty sis ho do určité míry vyzkoušel v rámci zpestření tréninku. Jak se ale díváš na vysoké počty opakování "vzpěračských cviků"?

Crossfit jsme dělali asi jen měsíc, nejdříve 3krát a pak 5krát do týdne. Na nějaké velké výkony jsme se nedostali. Každý týden jsme dělali něco nového, co jsem do té doby nikdy nezkoušel. Bylo to opravdu jen obohacení přípravy. Do té doby tuto roli plnily kruhové tréninky. To už bylo takové psychicky únavné, a tak jsme si to udělali zajímavější tím crossfitem.

Pokud jde o ty vysoká opakování, tak je to o tom, co člověk trénuje. Trénovat se dá na cokoliv. Já si žádné extrémy nevyzkoušel. Nejvíc jsme dělali asi od 10 po 1 opakování v kombinaci přemístění a dřep. Pamatuju si ještě přemístění z visu pro 9 opakování. U vyšších opakování ta technika trpí. Crossfit je o rychlosti. Ta technika je tam úplně jiná. To si my dovolit nesmíme. Pokud bychom jeli na rychlost, tak si zkazíme techniku. Závodník v crossfitu tu rychlost mezi každým opakováním potřebuje.

 

Myslíš si, že z pohledu zranění jsou ta vyšší opakování riskantnější?

Záleží, jak se na to člověk připraví. Pokud se na to připravíš postupně, tak je to riziko nižší, než když si to hned vyzkoušíš naplno. Ke zranění navíc nemusí dojít hned. Může to trvat týdny, měsíce nebo klidně rok. Pokud děláš neustále dokola zlý pohyb a máš kulatá záda, tak ti to tělo jednou spočítá a projeví se to. 

 

Dalším velice zajímavým tématem jsou tvé výrazy přes dřep. Nevyrážíš do rozštěpu, jako drtivá většina vzpěračů. Jak ses k tomu dostal?

Někdy do svých 18-19 jsem vyrážel do rozštěpu. Poté jsem zkusil polodřep, ale zjistil jsem, že na to je potřeba větší síla. Já na to ty nohy zas tak silné neměl. Když se v tom porovnám třeba s Karolem Samkem, tak on dřepuje o 20kg víc. Vrátil jsem se tedy k rozštěpu. Následně jsem se dostal do reprezentace a spolu s trenérem Rudolfem Lukačem spekuloval o tom, že to není dobré. Rok jsem pracoval na technice a zdálo se mi to celkem dobré. Na soutěži se mi to ale nedařilo. Na malé váze to šlo, na závodech s vysokou zátěží už ne. Museli jsme najít novou cestu. V roce 2009 jsem začal vyrážet do polodřepu, celá sezóna byla super. Dokonce si pamatuji, že mi nespadl ani jeden výraz. Pak přišlo MS a já týden před ním dělal zkoušky do armády, na které jsem musel zaběhnout 12-minutovku. Na svět jsem přišel trošku vyběhaný a zvládl jsem jen základ. 2. a 3. pokus mě to zarazilo až dolů do sedačky. Na další sezónu jsem se už připravoval do plného dřepu, abych na to byl navyknutý. V roce 2011 na ME jsem první pokus vyrazil do polodřepu. Druhý šel už do sedu. To se ale musí dělat cíleně. Pokud se člověk do poslední chvíle rozmýšlí, tak mu to může spadnout. To jsem i já zažil a málem mi to spadlo. Ten pohyb je trošku jiný, a proto musí člověk dopředu vědět, jak do toho půjde. Pak jsem přišel na to, že ta sedačka mi přeci jen sedí víc. Je to fyzicky i energeticky lehčí. Občas mi to spadne, ale vyrážím teď už jen do sedu. Stačí zde malá chybička a padne to. 

 

 

Jaký máš maximální nadhoz do rozštěpu vs do sedu?

V roce 2009 jsem dal 188kg do rozštěpu. Na základě tohoto pokusu a videa z něj jsme zhodnotili, že to bylo celé zle, i když mě to přišlo dobré.

Do sedu mám 191kg. V té době jsem byl do 77kg, i když toto konkrétně bylo na lize, kde jsem měl asi 80kg. 

 

Bylo pro tebe tohle rozhodování těžké? Tuto techniku moc lidí nedělá a logicky ani trenéři s ní nemají tolik zkušeností. Jsou to samozřejmě odborníci, ale rukama jim projde mnohem více lidí, kteří zvedají "klasicky".

Nemyslím si. Prvotní cíl u mě bylo vyrážet do polodřepu. To se mi dařilo až do chvíle, kdy mě to zarazilo do toho sedu. Pak jsem nevěděl, co s tím. Naučit se ten nadhoz do sedu byl přirozený proces. Všechno je vždy potřeba natrénovat do dokonalosti. Podmínky nejsou nikdy perfektní, a proto musíme zapracovat na tom, co můžeme ovlivnit. Musí to být perfektní i z toho pohledu, že někdy nám závod udělá náročnější shazování do váhovky. Zažil jsem například i 48 hodinovou cestu na závody, na MS. To taky není žádná sranda, která přidá na výkonu.

 

Můžeš popsat v čem je tvá technika odlišná od roštěpu? Zajímají mě nějaké nároky na sportovce, na mobilitu.

Je to jiné v tom, že já tu činku nepotřebuji vyhodit tak vysoko nad hlavu. Je to spíše pád. Já dám čince trošku impuls, ale rozhodující je spadnout pod ní.Trenér mi však někdy vyčítá, že bych ji měl vyhazovat o něco výš. Pokud jde o mobilitu, tak v tom u mě problém nebyl. Nepotřeboval jsem víc mobilizovat ramena, nebo bedra. I ten dřep ve vzpažení mi šel celkem dobře. Určitě jsou ale lidé, kteří s tím mají problém. Zkoušel to například Tatarčík, tomu to úplně nesedělo. Je to o té technice a schopnosti naučit se to, mě nešlo naučit se tak pořádně právě rozštěp.

 

Existuje nějaký test, cvik, který si může někdo vyzkoušet, aby zjistil, jestli je tato technika pro něj? Napadá tě něco?

Test asi není. Člověk si to musí vyzkoušet a sám, nebo s trenérovou pomocí, zjistit, jestli je to pro něj. Trenér by měl vidět asi nejlíp. Pokud uvidí, že jsi něco dělal 1000krát a stále to není o no, tak ti musí říct. 

 

Vzpíráš 23 let. Jaká je nějaká poslední věc, kterou ses naučil, novinka, kterou jsi zařadil?

Taková poslední věc, co mě napadá, je asi z crossfitu. Jedná se o rozcvičku s expandérem. V poslední době mě trošku trápila bedra a fascie na stehnech, takže jsme něco museli měnit tam. Ale takové největší změny přinesla právě rozcvička.

 

Ríšo, dokážeš mi popsat svůj trénink před soutěžním vrcholem sezóny? Jak to máš nastaveno?

Nyní toho je už o něco méně, než v časech, kdy jsem byl mladší. Teď toho zdaleka tolik neuregeneruji. Jsem o 5 let starší, než ti, co jsou za mnou. Tam jsme trénovali i 4-fázově. Sezóna trvala 16-24 týdnů. Záleželo to na tom, kolik času máme na přípravu. ME jsou většinou začátkem dubna, letos koncem března. MS se měnily, někdy byly v září, jindy v listopadu. Minulý rok dokonce v prosinci. Letos budou v listopadu a za rok znovu v září. Sezóna je tedy dlouhá v závislosti na tom, kolik času máme na celou přípravu.

Většinou máme první 4 týdny kondiční přípravu. Jezdí se kruhové tréninky a teď nově crossfit. Když jsem trénoval ještě v Košicích, tak býval kruhový trénink složený z čistě vzpěračských cviků. Variace trhů, přemístění, z beden, z visu, ze země, silou, dřepy, pozdvihy a výskoky. Celkem asi 6 disciplín. Začínalo se první týden na asi 10 opakováních pro 6 kol a končilo se na nějakých 6 opakováních v posledním týdnu. To bylo v Košicích. Poté jsem přešel pod trenéra Lukače, tak se to měnilo. Technika se do kruháčů nedávala. Zjistili jsme, že se ta technika kazí, když se jde 10 opakování a čeká tě páté kolo. To pro nás smysl nemělo. Hlavní cviky byly dřepy, pozdvihy a k tomu výskoky, tlaky, výrazy, rozpažování s jednoručkami nebo záklony. Celkem 6-8 cviků. Začínalo se na 10 a končilo na 6 opakováních. Následně trenér zkoušel končit na 3 opakováních s tím, že bylo 10 kol. To mě moc nesedělo. Když jsme následně šli do objemové přípravy a čekaly na mě dřepy po 4-5 opáčkách, tak jsem se po 3. opakování nedokázal nadechnout. Trenér chtěl, abych to zkusil ještě jednu přípravu, ale já mu řekl, že už ne. 

Následuje objemové období. Pozdvihy po 6. Dřepy pyramida 6-5-4. Technika po 4. Takže 4 nadhozy včetně 4 přemístění. Tady těm mladším nestačím. Oni mohou trénovat 4krát denně, ale u mě by to bylo spíše kontraproduktivní. Šel bych do velké únavy a riskoval zranění. Tehdy jsem i já dřepoval 6krát týdně - dvakrát v pondělí, ve středu i v pátek. Teď mám dřepy většinou třikrát týdně v tyto 3 stejné dny. K tomu pozdvihy v úterý a ve čtvrtek, nebo v pátek, pokud je ve čtvrtek volno. Můj trénink se hodně vyvinul vzhledem k tomu, že za sebou mám těch 23 let. Někdy se trénovalo i v sobotu. Člověk se ale časem učí nové věci, to samé trenér a obměna přijde i se změnou trenéra. Současný trénink se s obdobím juniorských let nedá moc srovnávat.

Pak následuje fáze do intenzity. Zátěž roste a s ní klesá počet opakování. Poslední měsíc před soutěží se chodí téměř jen maximálky po 1 opakování, aby si na to člověk zvykl a opravdu se dostal na to své maximum, kterého je schopen. A to jak fyzicky, tak i psychicky v hlavě. Tady je i těch tréninků méně, klidně jen 5 do týdne. Odpoledne bývá technika a ráno může být lehčí rozcvička, kde se jdou třeba trhy do 100kg. 

 

Kruhové tréninky u vzpěračů, o tom, přiznám se, slyším poprvé. Víš o nějakém jiném repre týmu ve světě, kde je též provádí?

Nevím, protože my moc v kontaktu s okolním světem a jinými týmy nejsme. Vůbec nevím, jak se to dělá třeba u vás v Česku. 

 

 

Ještě se vrátím k tomu 4-fázovému tréninku, který jsi zažil v minulosti. Jak takový den vypadal?

Ráno se šly například dřepy do 45 minut i kratší. Poté tlaky ve stoje, celý trénink do hodinky. 

Druhá fáze těžká technika do maxima.4-3-2 opakování. Trh i nadhoz.

Po obědě znovu těžká technika. První nadhoz a trh až jako druhý.

Večer znovu dřepy, kde se šlo s jednou váhou 6 sérií a maximální počet opakování. Například s 200kg to bylo nastaveno tak, abych začínal na 5-6 opakováních a  v poslední sérii dal 2-3. Tady chodil člověk opravdu na doraz. Pamatuji si na trénink, kde nás chtěl trenér v dřepech vyhnat na tepovku 190 až 200. Já měl naloženo 150kg a zvládl jsem s tím 16 opakování, tepovka ale stále jen 170 a dál to už nešlo.

 

Bleskovky. Klidně i jednoslovné odpovědi.

Kdo je tvůj nejoblíbenější vzpěrač?

Martin Tešovič

 

Tvá nejoblíbenější vzpomínka na závod?

2001 - když jsem vyhrál trh na ME do 16 let. V posledním pokusu jsem šel o vše. Nedám - mám 4. místo. Dám - vyhraji zlato. To byl ten moment, kdy jsem musel zabrat. Zvládl jsem to a dopadlo to výborně.

 

Jaký máš pro zbytek své kariéry cíl a jak dlouhá by ještě mohla být?

V plánu je do Olympiády. Mění se však formát kvalifikace, vypadá to velmi komplikovaně. Otevírají se mi tam možnosti dostat se nějakým štěstím na Olympiádu, protože mnoho sportovců vypadne kvůli dopingovým případům. Snížil se počet startujících za jednu zemi z 6 na 4. Bude to složitý proces výběru závodníků a je klidně možné, že se tam dostane někdo z 30. místa. Zrovna cestou sem jsme to rozebírali. Před Olympiádou se totiž nebude vůbec vědět, kdo nakonec pojede. Bude záležet na tom, jak se rozhodnou ty konkrétní státy, koho nakonec pošlou závodit. Plán je ve zdraví vydržet do Olympiády a udržet si výkonnost. Pokud by se mi povedlo na disciplínu přidat ještě 5kg, tak by to bylo super. A co bude dál? To se bude odvíjet od toho zdraví. A samozřejmě také od výsledků - musím být pro Duklu stále perspektivní. V té době mi bude 35 let. Teď tedy smýšlím pouze do Tokya a po něm se uvidí.

Kde se ti závodilo nejlíp?

V Kazani 2011 na ME.

(Richard zde vybojoval 3. místo v dvojboji i nadhozu)

 

 

 

 

 

 Richarda můžete sledovat na jeho Facebooku nebo Instagramu

 

 FOTO: HOOKGRIP